Krátký "životopis"

Krátký "životopis"

v bodech se zaměřením především na činnosti spojené s motorismem.

  • Narodil jsem se roku 1955, od malička až do dneška bydlím, nejprve u rodičů, později ve svém rodinném domku v Benátkách nad Jizerou.
  • Doma jsme měli Jawu Minor II, v roce 1956 naši koupili Škodu 440 Spartak.
  • Když mi bylo asi šest, "přejel" jsem tátu, když natáčel Spartaka klikou a já byl za volantem. Táta asi dva týdny ležel. Následně si z toho všichni dělali legraci. Já z toho ale nikdy moc dobrý pocit neměl a vtipné mi to taky moc nepřipadalo, hlavně když jsem to slyšel už asi po sté.
  • V roce 1965 si koupil táta Jawu 05, řečeného pionýra, na kterém jsem se učil jezdit a také jsem na něm měl první nehodu, naboural jsem při otáčení se na ulici do plotu sousedům. Já i Jawa 05 jsme měli jen nějaké odřeniny, takže dobré.
  • Obecně mě táta dost vedl k motorům, řízení apod. Myslím, že tím trochu kompenzoval mé „utrpení“, které jsem prožíval při povinném obstarávání krmiva pro značný počet našich hospodářských zvířat. Většinou mě, od takových deseti až jedenácti let, nechával při cestách za krmivem řídit naší Škodu 440, často i s na tehdejší dobu moc pěkným přívěsem, který si táta udělal sám. Jezdilo se v lehkém terénu, velmi často jsem musel s přívěsem couvat, byla to prostě perfektní "autoškola".
  • Již v průběhu deváté třídy jsem si udělal řidičský průkaz na "Pionýra". Bylo to docela zajímavé, protože jsem ještě neměl občanský průkaz, ty nám slavnostně předávali členové VB a MěNV až na konci devítky, ale řidičák ano.
  • S ohledem na aktivity táty a několika sousedů a kamarádů po vstupu "spřátelených armád" v roce 1968, kdy táta skončil jako pomocník v kotelně, jsem byl také potenciálně nespolehlivý, takže střední škola mi byla zapovězena. Chtěl jsem jít do učení na automechanika, ve Škodovce mě ale, pravděpodobně s ohledem na tu potenciální nespolehlivost také nechtěli, tak se ze mě stal automechanický učeň v malé autodílně v Benátkách. Dodnes to hodnotím velmi kladně, určitě to byla podstatně lepší škola, než ve Škodovce, kde byli učni velmi často využíváni ( zneužíváni ) na výrobní lince. My jsme auta opravdu opravovali. A mistr, pan Sekera se nás snažil něco naučit s hláškou "automechanik musí umět opravit od naftových kamen po lokomotivu vše". Navíc pan Sekera chtěl mít moderně vybavenou dílnu a na nákup vybavení uměl sehnat peníze, takže jsme byli vybavení vždy tím nejmodernějčím.
  • V průběhu učení rodiče koupili červeného Moskviče 408A. Já jsem prosazoval něco z řady Š100, to ale neprošlo díky koncepci "vše vzadu", protože takovému autu nemohly koukat z kufru hrábě a podobné nářadí nutné pro shánění píce pro domácí zvěřinec.
  • Již v době učení se mi pomalu začala vytvářet skupina stálých zákazníků, po práci jsme si v dílně mohli občas něco udělat, takže jsem tam "melouchařil".
  • Ač jsem ještě nebyl odveden, byl jsem armádou povolán, abych si udělal vojenský řidičák, takže skupiny B, C a T, skupinu A jsem si udělal později soukromě, E jsem dostal automaticky po dvou letech praxe.
  • Protože se mi nechtělo na vojnu, po vyučení jsem nastoupil na SPŠ Mladá Boleslav, obor "provoz automobilové dopravy". Tím, že jsem byl vyučen se má "potenciální nespolehlivost" někam vytratila, byl jsem prostě "dělnický kádr". Jako vyučení jsme nastupovali přímo do druhého ročníku. Nebylo to špatné a škola mě začala docela bavit, jen v druhém ročníku jsem v pololetí propadal z Ruštiny. Z devítiletky jsem nic neuměl a na učňáku jsme Ruštinu neměli. Doma jsem vyhlásil, že budu studovat, dokud se nebudu muset učit, máma z toho byla na mrtvici, prospěch jsem měl ale, až na tu ruštinu docela dobrý, takže pohoda.
  • V té době jsem se začal zajímat o konstrukci motorů, ale především mě zajímaly dvě, prakticky proti sobě jdoucí problematiky, zvyšování výkonu motoru a vliv provozu spalovacích motorů na životní prostředí. Třídní ing. Maroul usoudil, že o této problematice něco vím a přihlásil mě do tehdy na středních školách docela populární soutěže „technické tvořivosti mládeže“. Vyhrál jsem školní, okresní a krajské kolo, v republikovém finále jsem byl druhý.
  • Díky účasti na této soutěži, která byla silně podporovaná školou, ale především podnikem AZNP Mladá Boleslav ( dnes Škoda ), jsem se seznámil s mnoha velmi schopnými lidmi z Česany, což byla a dodnes vlastně je vývojová základna Škodovky. Za všechny jmenuji především ing. Pilce, ing. Štrobacha, ing. Hrdličku ( prostředního ), externě tam docházel p. profesor Meduna, ing. Hušek, pan docent Červinka, vedouucí katedry dopravních strojů a zařízení na VŠST v Liberci a mnoho dalších lidí s obrovskou praxí v automobilovém průmyslu, kteří se mě snažili uvést do problematiky. Párkrát jsem se dostal i na oddělení, kde se připravovala závodní auta a do vývojových dílen.
  • V době studií na SPŠ jsem si vyběhal povolení, že jsem dle jakési vyhlášky mohl zcela legálně doma opravovat motorová vozidla, daně jsem odváděl Městskému Národnímu Výboru ve Kbele. MěNV v Benátkách, respektive předseda MěNV soudruh Karel Veverka tyto "podnikatelské aktivity" tenkrát nepodporoval.
  • Za výrazné podpory rodičů, ale především táty, jsem si postupně vybavil dílnu. Mohl jsem dělat prakticky vše včetně klempířských prací ( měl jsem i autogen - i když tenkrát dost nelegálně ) a lakování. Dokonce se mi podařilo sehnat docela výhodně tenkrát špičkový motortester od kanadské firny SUN.
  • Po SPŠ jsem nastoupil na VŠ, stále mě strašily ty dva roky vojenské základní služby. Původně jsem chtěl na katedru dopravních strojů a zařízení, to jsem ale později přehodnotil a byl jsem přijat na katedru technické kybernetiky.
  • V průběhu studií jsem si pořídil Škodu 1203 BUS. Bylo to skoro nové auto s mírně nabouraným zadkem, zprovoznění bylo relativně snadné. Vozidlo bylo osmimístné, dle potřeby se nás tam ale vešlo i víc.
  • Promoval jsem v roce 1981 a nastoupil jsem jako samostatný matematik analytik do poměrně velkého výpočetního střediska v Karbu.
  • Jako "špagát" jsem musel na rok "základní vojenské služby". Zpočátku jsem sloužil v Prešově jako technik elektro - speciálního vybavení na letadlech, většinou na strojích MIG 21 F nebo MF, L29 a L39, později u jakési "speciální jednotky". Opět jsem měl tak trochu výhody díky autům, na Slovensku se nedaly sehnat Škodovky řady Š105 / 120 a já jsem to díky kamarádům v podnikové prodejně AZMP uměl. Takže jsem jezdil "domů" pro Škodovky.
  • Po vojně opět jako samostatný matematik analytik v Karbu.
  • Stále jsem samozřejmě doma opravoval auta, jako zákazníky jsem měl většinou doktory, známé zpěváky, herce, dnes by se řeklo VIP zákazníky, ale také mnoho lidí z Benátek a okolí. Zajímavé bylo, že většina benáteckých funkcionářů, soudruhů, patřilo mezi mé stálé zákazníky, v té době už nebyla v Benátkách žádná "normální" autodílna, v Drupolu dělali jen Trabanty. Ti samí soudruzi mi ale v práci říkali, "ale soudruhu inženýre, aby jsi kvůli svým vedlejším aktivitám nezanedbával své povolání", na to jsem si samozřejmě dával pozor. Po neshodách s jedním z vedoucích VS a podrazu, který na mne a kolegu udělal, jsem z Karba odešel. Zmíněný vedoucí ing. Lukáš byl "kádrová rezerva", takže měl podporu od všech vedoucích pracovníků a já neměl žaludek na to, být na oddělení s takovým člověkem.
  • Nastoupil jsem tedy na Ministerstvo zemědělství, kde jsem měl na starost výpočetní a reprografická střediska. Hlavní náplní bylo vyhodnocování dat dálkového průzkumu země, dat z RIA laboratoře a fotografování vlastně všeho souvisejícího se zemědělstvím.
  • V té době už jsem stavěl rodinný domek, kde bylo samozřejmě počítáno s prostorem na velkou garáž a dílnu.
  • V roce 1985 jsem se oženil, 1986 syn Miloš, v den jeho narození stěhování do nového a 1987 dcera Martina.
  • Po Sametové revoluci návrat do Karba jako šéfprogramátor a systémový inženýr, Později jako zástupce vedoucího VS, nicméně již v té době jsem výrazně pošilhával po nějaké činnosti související s auty. Vyběhal jsem si plnohodnotný živnostenský list na práce automechanické a autolakýrnické. Ač jsem měl na tehdejší dobu velmi vysokou mzdu, opravami aut jsem si vydělal podstatně víc.
  • V roce 1990 jsme si koupili jednu z posledních vyrobených Š125L. Chtěl jsem auto se vším vzadu. Předohrab Favorit mi byl tenkrát velmi "nesympatický".
  • Manželka měla ŽL na práce kovorytecké a kovotepecké, v Německu jsme koupili jeden z prvních gravírovacích strojů v ČR, následně druhý.
  • Š125L jsme v roce 1991 prodali, paradoxně za více peněz, než za kolik jsme ji novou kupovali. Potřebovali jsme peníze na rozvoj firmy. Nějaký čas jsme proto jezdili tátovou Š105L
  • Byl jsem několikrát ve Švýcarsku, kde jsem se skamarádil s Maxem Zedim, který měl v městečku Wallisellen s kamarádem malou autodílnu a bazar. Jako první jsem dovezl lehce na zadek bourané dvoudveřové BMW 318 e21, což bylo moc pěkné auto, proti autům, kterými jsme v té době jezdili to byl obrovský rozdíl. Toto auto jsem dal později tátovi, bylo to dvoudveřové, takže se mu do toho pohodlně nastupovalo.
  • Následně jsem od kamaráda Maxe dovezl lehce bouranou Fiestu 1,6i, kterou jsme si nechali poměrně dlouho, jezdila s ní převážně manželka.
  • Stále jsem se točil kolem aut, od Maxe jsem jich ještě několik dovezl pro kamarády a známé za velmi zajímavé ceny. Nicméně importem aut ze Švýcarska jsem se zabývat nechtěl, vadila mi ta obrovská ztráta času na cestě, ve frontách na hranicích, na celnici a přihlašováním. Mě bavilo a dobře živilo to šroubování.
  • Když jsme kupovali třetí, již počítačem řízený gravírovací stroj, majitel německého zastoupení se zmínil, že Francouzi hledají pro Československo distributora. Proběhlo výběrové řízení, které jsme se ženou vyhráli.
  • Od roku 1992 tak prodáváme, nejprve jako fyzická osoba, později jako rodinná firma GravoTech s. r. o., v ČR a SR produkty značek Gravograph a Technifor.
  • Auta šla tím pádem na dlouhou dobu stranou.
  • Od roku 1993, vlastně až do roku 2016, jsme měli vždy jak doma, tak ve firmě Fordy, vystřídali jsme jich postupně asi 20.
  • Na pozemku ve firmě jsme měli dráhu pro RC Buggy, kde se jezdily závody MČR. Se synem jsme jezdili většinou v kategorii Buggy 1 : 10 elektro. Miloš býval pravidelně na bedně, já byl v první desítce, nejlépe šestý.
  • Když bylo Milošovi 18, udělal si postupně papíry na všechno krom autobusu a začal se zajímat o "dospělá" auta. Stále jsme jezdili RC Buggy, ale v té době se změnilo vedení RC autoklubu, což vedlo velmi mírně řečeno ke "zhoršení mezilidských vztahů". Manželka navíc začínala projevovat nelibost, protože se u nás doma vlastně vše řídlo dle závodů na dráze, bývalo tu tak 12 závodů za rok. No a když se některý víkend nezávodilo, tak jsme se starali o travnatou dráhu. Po dlouhém váhání jsme se dohodli, že necháme dojezdit sezonu 2004 a dráhu zrušíme. Z jedné strany mě to mrzelo, z druhé strany jsme najednou měli spoustu času.
  • Miloš si přivezl svou první Fiestu, úplně sériovou, ale top model, 130k 1,8 16V. Na auto slalomy, které začal jezdit, to bylo perfektní auto, Miloše to začalo bavit, začal se i umísťovat.
  • Miloš postavil novou Fiestu, prostě závodní auto udělané od základu. V roce 2007 byl druhý v "Českém poháru v auto slalomu", na bedně se umisťoval téměř pravidelně a začal se účastnit závodů CWC - car winter cup, pořádaných Pepou Filipem v okolí Jablonce, Liberce. Z jedné strany to byly dost amatérsky organizované závody, z druhé strany to byla pro takto mladého kluka výborná škola.
  • V roce 2008 začal Miloš jezdit kopce u Edy Patery - EDDA CUP. Sezónu 2008 dokončil Fordem Fiesta jako mistr republiky ve třídě E do dvou litrů.
  • Následně začal zásadní zlom, přivezli jsme prvního Ford Escorta mk2 na kterém začal Miloš pomalu pracovat. Z jedné strany mi trochu vadilo, že si chtěl vše udělat sám, z druhé strany jsem byl rád, vše se naučil a dělal velmi pečlivě. Já jsem mu Escorta vlastně jen nastříkal. V každém případě postavil moc pěkné a velmi dobře fungující auto.
  • Stále jezdil CWC, začal se zajímat o různé amater rally ( což se nám moc nelíbilo ) a jezdil dál u Edy, ale už ne kompletní seriál. Myslím, že ho víc baví, stejně jako mě, to šroubování.
  • Jak jsem Milošovi, v dobrém slova smyslu, tak trochu závidět, začal jsem si na „stará kolena“ splnil svůj sen z mládí. V roce 2009 jsem koupil Škodu 110 R, kterou jsem chtěl přestavět na Š130 RS. Auto ale vypadalo docela dobře, bez problémů jsem prošel technickou, bylo mi ho líto předělávat, tak jsem ho nechal na číslech. Na předělání jsem si později sehnal a přivezl ze Slovenska jiné auto, skoro bez koroze, jen lehce napadené tunerem.
  • Eda Patera se pokusil v roce 2011 obnovit tradici Rallye Praha, které se v minulosti jezdilo. Podmínkou bylo, že vozidla musela být vyrobena nejpozději v osmdesátých letech, vítané bylo, když alespoň jeden ze členů posádky patřil k těm, kteří se v osmdesátých motali kolem závodních aut. Jeli jsme Milošovým Escortem. Faktem je, že na závodech se sešlo mnoho zajímavých lidí i aut.
  • Koncem roku 2015 jsem dokončil přestavbu Š110R na Š130RS. Myslím, že přestavba se podařila, auto vypadá i funguje velmi dobře.
  • V roce 2016 jsme přestali kupovat Fordy, importér nám neuznal v záruce prorezivělé podběhy u vozu Ford Tranzit - a jak se říká "dodavatel mě nas..e jen jednou". Začínáme proto mít soukromě i v práci takovou "míchanici".
  • V roce 2017 mi bohužel zemřela manželka, která vždy, když jsem byl v dílně říkala "kdo si hraje, nezlobí".
  • Mezitím se mi podařilo koupit několik dalších škodovek z šedesátých až osmdesátých let.
  • 01.01.2019 mi vznikl nárok na odchod do důchodu, sice chodím stále do práce, ale nechci tam trávit tolik času jako v produktivním věku.
  • Tak nějak mě napadlo, že se pokusím dát dohromady auta a motorky, která jsme za mého života v rodině měli. Vyloučil jsem ale u aut dvoutakty, takže ze seznamu "vypadl" vůz Jawa Minor II, vypadl i Moskvič 408A a Š1203 BUS, ty mě nějak nelákají. Samozřejmě Škodu 130 RS jsme doma neměli, to jsem si opravdu chtěl splnit sen z mládí. Nějaká auta a motorky jsem sehnal, ale
  • později jsem situaci trochu přehodnotil a některých veteránů jsem se zbavil, při tom tempu, "jak rychle" renovace dělám, bych je nestihl v rozumném čase uvést do stavu, jaký si představuji. Nechci se samozřejmě stát "otrokem" svého koníčka, ale chci se občas i projet a mít nějaké volno.