Krátký "životopis"

Krátký "životopis"

v bodech se zaměřením především na činnosti spojené s motorismem.

  • Narodil jsem se roku 1955, od malička až do dneška bydlím, nejprve u rodičů, později ve svém rodinném domku v Benátkách nad Jizerou.
  • Doma jsme měli Jawu Minor II, v roce 1956 naši koupili Škodu 440 Spartak.
  • Když mi bylo asi šest, "přejel" jsem tátu, když natáčel Spartaka klikou a já byl za volantem. Táta asi dva týdny ležel. Následně si z toho všichni dělali legraci. Já z toho ale nikdy moc dobrý pocit neměl a vtipné mi to taky moc nepřipadalo, hlavně když jsem to slyšel už asi po sté.
  • V roce 1965 si koupil táta Jawu 05, řečeného pionýra, na kterém jsem se učil jezdit a také jsem na něm měl první nehodu, naboural jsem při otáčení se na ulici do plotu sousedům. Já i Jawa 05 jsme měli jen nějaké odřeniny, takže dobré.
  • Obecně mě táta dost vedl k motorům, řízení apod. Myslím, že tím trochu kompenzoval mé „utrpení“, které jsem prožíval při obstarávání krmiva pro značný počet našich hospodářských zvířat. Většinou mě, od takových deseti až jedenácti let, nechával při cestách za krmivem řídit naší Škodu 440, velmi často i s přívěsem, který si táta udělal sám. Jezdilo se v lehkém terénu, velmi často jsem musel couvat s přívěsem, byla to prostě perfektní "autoškola".
  • Již v průběhu deváté třídy jsem si udělal řidičský průkaz na "Pionýra". Bylo to docela zajímavé, protože jsem ještě neměl občanský průkaz, ty nám slavnostně předávali členové VB a MěNV až na konci devítky, ale řidičák ano.
  • S ohledem na aktivity táty a několika kamarádů po vstupu "spřátelených armád" v roce 1968 jsem byl potenciálně nespolehlivý, takže střední škola mi byla zapovězena. Chtěl jsem jít do učení na automechanika, ve Škodovce mě, pravděpodobně s ohledem na tu potenciální nespolehlivost, také nechtěli, tak se ze mě stal automechanický učeň v malé autodílně v Benátkách. Dodnes to hodnotím velmi kladně, určitě to byla lepší škola, než ve Škodovce, kde byli učni velmi často využíváni na lince. My jsme auta opravdu opravovali.
  • V průběhu učení rodiče koupili červeného Moskviče 408A. Já jsem prosazoval něco z řady Š100, to ale neprošlo díky koncepci "vše vzadu", protože takovému autu nemohly koukat z kufru hrábě a podobné nářadí nutné na shánění píce pro poměrně rozsáhlý domácí zvěřinec.
  • Již v době učení se mi pomalu začala vytvářet skupina stálých zákazníků, po práci jsme si v dílně mohli občas něco udělat, takže jsem tam "melouchařil".
  • Ač jsem ještě nebyl odveden, byl jsem armádou povolán, abych si udělal vojenský řidičák, takže skupiny B, T a C, skupinu A jsem si udělal později soukromě, E jsem dostal automaticky po dvou letech praxe.
  • Po vyučení jsem nastoupil na SPŠ Mladá Boleslav, obor "provoz automobilové dopravy". Jako vyučení jsme nastupovali přímo do druhého ročníku.
  • V té době jsem se začal zajímat o konstrukci motorů, ale především mě zajímaly dvě, prakticky proti sobě jdoucí problematiky, zvyšování výkonu motoru a vliv provozu spalovacích motorů na životní prostředí. Třídní ing. Maroul usoudil, že o této problematice něco vím a přihlásil mě do tehdy na středních školách docela populární soutěže „technické tvořivost mládeže“. Vyhrál jsem školní, okresní a krajské kolo, v republikovém finále jsem byl druhý.
  • Díky účasti na této soutěži, která byla silně podporovaná školou, ale především podnikem AZNP Mladá Boleslav ( dnes Škoda ), jsem se seznámil s mnoha velmi schopnými lidmi z Česany, což byla a dodnes vlastně je vývojová základna Škodovky. Za všechny jmenuji především ing. Pilce, ing. Štrobacha, ing. Hrdličku ( prostředního ), externě tam docházel p. profesor Meduna a mnoho dalších lidí s obrovskou praxí v automobilovém průmyslu, kteří se mě snažili uvést do problematiky.
  • V době studií na SPŠ jsem si vyběhal povolení, že jsem dle jakési vyhlášky mohl zcela legálně doma opravovat motorová vozidla.
  • Za výrazné podpory rodičů, ale především táty, jsem si postupně vybavil dílnu. Mohl jsem dělat prakticky vše včetně klempířských prací ( měl jsem i autogen - i když dost nelegálně ) a lakování.
  • Následně jsem nastoupil na VŠ, původně jsem chtěl na katedru dopravních strojů a zařízení, to jsem ale přehodnotil a byl jsem přijat na katedru technické kybernetiky.
  • V průběhu studií jsem si pořídil Škodu 1203 BUS. Bylo to skoro nové auto s mírně nabouraným zadkem, zprovoznění bylo relativně snadné.
  • Promoval jsem v roce 1981.
  • Jako "špagát" jsem musel na rok "základní vojenské služby". Sloužil jsem jako technik elektro- speciálního vybavení na letadlech, tehdy většinou na MIG 21 F nebo MF, L29 a L39.
  • Po vojně zaměstnán jako samostatný matematik analytik ve výpočetním středisku v Karbu.
  • Stále jsem samozřejmě doma opravoval auta, jako zákazníky jsem měl většinou doktory, zpěváky, herce, dnes by se řeklo VIP zákazníky, ale také mnoho lidí z Benátek a okolí.
  • V roce 1985 jsem nastoupil na Ministerstvo zemědělství, kde jsem měl na starost výpočetní a reprografická střediska. Hlavní náplní bylo vyhodnocování dat dálkového průzkumu země a z RIA laboratoře.
  • V té době jsem začal stavět rodinný domek, kde bylo počítáno s prostorem na velkou garáž a dílnu.
  • V roce 1985 jsem se oženil, 1986 syn Miloš, následně stěhování do nového a 1987 dcera Martina.
  • Po Sametové revoluci návrat do Karba jako šéf programátor, nicméně již v té době jsem výrazně pošilhával po nějaké činnosti související s auty. Vyběhal jsem si plnohodnotný živnostenský list na práce automechanické a autolakýrnické.
  • V roce 1990 jsme si koupili jednu z posledních vyrobených Š125L. Chtěl jsem auto se vším vzadu. Předohrab Favorit mi byl tenkrát velmi "nesympatický".
  • Manželka měla ŽL na práce kovorytecké a kovotepecké, v Německu jsme koupili jeden z prvních gravírovacích strojů v ČR.
  • Š125L jsme v roce 1991 prodali, paradoxně za více peněz, než za kolik jsme ji novou kupovali. Potřebovali jsme peníze na rozvoj firmy. Nějaký čas jsme proto jezdili tátovou Š105L
  • Byl jsem několikrát ve Švýcarsku, jako první jsem dovezl dvoudveřové BMW 318 e21, což bylo moc pěkné auto, proti autům, kterými jsme v té době jezdili to byl obrovský rozdíl. Toto auto jsem dal později tátovi, pohodlně se mu do toho nastupovalo.
  • Následně jsem od kamaráda Maxe Zediho ze Švýcarska dovezl lehce bouranou Fiestu 1,6i, kterou jsme si nechali poměrně dlouho. Stále jsem se točil kolem aut, od Maxe jsem jich ještě několik dovezl pro kamarády za velmi dobré ceny. Nicméně importem bouraných aut jsem se zabývat nechtěl, vadila mi ta obrovská ztráta času na cestě, ve frontách na hranicích, na celnici a přihlašováním. Mě bavilo to šroubování.
  • Když jsme kupovali třetí gravírovací stroj, majitel německého zastoupení se zmínil, že Francouzi hledají pro Československo distributora. Proběhlo výběrové řízení, které jsme se ženou vyhráli.
  • Od roku 1993 dodnes tak prodáváme, nejprve jako fyzická osoba, později jako rodinná firma GravoTech s. r. o., v ČR a SR produkty značek Gravograph a Technifor.
  • Auta šla tím pádem na dlouhou dobu stranou.
  • Od roku 1993, vlastně až do roku 2016, jsme měli vždy jak doma, tak ve firmě Fordy, vystřídali jsme jich postupně asi 20.
  • Na pozemku ve firmě jsme měli dráhu pro RC Buggy, kde se jezdily závody MČR. Se synem jsme jezdili většinou v kategorii Buggy 1 : 10 elektro. Miloš býval pravidelně na bedně, já byl v první desítce, nejlépe šestý.
  • Když bylo Milošovi 18, udělal si postupně papíry na všechno krom autobusu a začal se zajímat o "dospělá" auta. Stále jsme jezdili RC Buggy, ale v té době se změnilo vedení RC autoklubu, což vedlo ke "zhoršení mezilidských vztahů". Manželka navíc začínala projevovat nelibost, protože se u nás doma vlastně vše řídlo dle závodů na dráze. Po dlouhém váhání jsme se dohodli, že necháme dojezdit sezonu a dráhu zrušíme.
  • Miloš si přivezl svou první Fiestu, úplně sériovou, ale top model, 130k 1,8 16V. Na auto slalomy, které začal jezdit, to bylo perfektní auto, Miloše to začalo bavit, začal se i umísťovat.
  • Miloš postavil novou Fiestu, prostě závodní auto udělané od základu. V roce 2007 byl druhý v "Českém poháru v auto slalomu", na bedně se umisťoval téměř pravidelně a začal se účastnit závodů CWC - car winter cup, pořádaných Pepou Filipem v okolí Jablonce, Liberce. Z jedné strany to byly dost amatérsky organizované závody, z druhé strany to byla pro takto mladého kluka myslím výborná škola.
  • V roce 2008 začal Miloš jezdit kopce u Edy Patery - EDDA CUP. Sezónu 2008 dokončil Fordem Fiesta jako mistr republiky ve třídě E do dvou litrů.
  • Následně začal zásadní zlom, přivezli jsme prvního Ford Escorta mk2 na kterém začal Miloš pomalu pracovat. Z jedné strany mi trochu vadilo, že si chtěl vše udělat sám, z druhé strany jsem byl rád, vše se naučil a dělal velmi pečlivě. Já jsem mu Escorta vlastně jen nastříkal. V každém případě postavil moc pěkné a velmi dobře fungující auto.
  • Stále jezdil CWC, začal se zajímat o různé amater rally ( což se nám moc nelíbilo ) a jezdil dál u Edy, ale už ne kompletní seriál. Myslím, že ho víc baví, stejně jako mě, to šroubování.
  • Jak jsem Milošovi, v dobrém slova smyslu, tak trochu závidět, začal jsem si na „stará kolena“ splnil svůj sen z mládí. V roce 2009 jsem koupil Škodu 110 R, kterou jsem chtěl přestavět na Š130 RS. Auto ale vypadalo docela dobře, bez problémů jsem prošel technickou, bylo mi ho líto předělávat, tak jsem ho nechal na číslech. Na předělání jsem si později sehnal a přivezl ze Slovenska jiné auto, skoro bez koroze, jen lehce napadené tunerem.
  • Eda Patera se pokusil v roce 2011 obnovit tradici Rallye Praha, které se v minulosti jezdilo. Podmínkou bylo, že vozidla musela být vyrobena nejpozději v osmdesátých letech, vítané bylo, když alespoň jeden ze členů posádky patřil k těm, kteří se v osmdesátých motali kolem závodních aut. Jeli jsme Milošovým Escortem. Faktem je, že na závodech se sešlo mnoho zajímavých lidí i aut.
  • Koncem roku 2015 jsem dokončil přestavbu Š110R na Š130RS. Myslím, že přestavba se podařila, auto vypadá i funguje velmi dobře.
  • V roce 2016 jsme přestali kupovat Fordy, importér nám neuznal v záruce prorezivělé podběhy u vozu Ford Tranzit - a jak se říká "dodavatel mě nas…e jen jednou". Začínáme proto mít soukromě i v práci takovou "míchanici".
  • V roce 2017 mi bohužel zemřela manželka, která vždy, když jsem byl v dílně říkala "kdo si hraje, nezlobí".
  • Mezitím se mi podařilo koupit několik dalších škodovek z šedesátých až osmdesátých let.
  • 01.01.2019 mi vznikl nárok na odchod do důchodu, sice budu chodit stále do práce, ale nechci tam trávit tolik času jako v produktivním věku.
  • Tak nějak mě napadlo, že se pokusím dát dohromady všechna auta a motorky, která jsme za mého života v rodině měli. Vyloučil jsem ale u aut dvoutakty, takže ze seznamu "vypadl" vůz Jawa Minor II, dále jsem se rozhodl, že to budou jen stroje vyrobené v Československu, takže vypadl Moskvič 408A. Samozřejmě Škodu 130 RS jsme doma neměli, to jsem si opravdu chtěl splnit sen z mládí.
  • Vlastně skoro vše, co jsme měli, i když někdy s drobnou odchylkou v konkrétním typu vozidla, jsem postupně sehnal. Budu tady muset být ještě dlouho, abych všechny ty motocykly a auta stihl zrestaurovat. Co mi ještě chybí je BMW 318 e 21, to by se mi docela líbilo, nevadilo by mi jako kabriolet.